Rodiče se o dítě starají, dávají mu vše nejlepší, starají se o něj a starají se o něj. Proč tedy dítě začíná být nervózní? Coho se může bát, když je máma kolem a všechno je v pořádku? Psychologka Natasha Daniels odhaluje pět hlavních mýtů o úzkostných dětech.
Mýtus 1. Děti se nemají čeho bát.
To je názor téměř všech rodičů, jejichž děti najednou začaly projevovat úzkost. Na konzultaci s psychologem, maminky a otcové uvedou, jak hýčkají své dítě, kolik mu dávají, které v dětství neměli. Upřímně věří, že drobky prostě nemohou mít důvody k poplachu.
Rodiče se mýlí, protože berou v úvahu pouze vnější faktory, protože si myslí, že pro úzkost a úzkost je zapotřebí nějaký zřejmý důvod. To není pravda.Úzkost u dítěte je často způsobena genetickou predispozicí: neexistují žádné vnější podněty, ale z čistě fyziologických důvodů začíná dítě trpět myšlenkami na to, jaké hrůzy se mohou stát. Úzkostlivou osobu začíná trápit otázka: „Co kdyby ...?“ a ačkoli jsou problémy imaginární, nepřinášejí o nic menší utrpení než skutečné problémy.
Dítě tak může neustále žít ve strachu a bát se některých událostí a situací, které se mu nikdy nestaly a pravděpodobně se nikdy nestanou.
Přemýšlení o představených problémech může být stejně bolestivé jako skutečné problémy.
Mýtus 2. Pokud má dítě úzkost, mohou za to rodiče
Ostatním se často zdá, že vidí všechno lépe z boku. Často obviňují rodiče z úzkosti dítěte. Někdy i přátelé a příbuzní naznačují, že dítě bylo rozmazlené, potřebuje přísnou kázeň, pro rodiče úzkostného dítěte je to již obtížné a ve většině případů je nespravedlivé vinit je z toho, co se stalo. Rodiče mohou kvůli takovým komentářům úplně ztratit odvahu. Psychologové však ujišťují, že ve většině případů je kritika ostatních zcela neopodstatněná.
Úzkost nelze eliminovat přísnou disciplínou, není to důsledek špatného nebo příliš jemného rodičovství. Zvenku se může zdát, že dítě přechází do hysterie. Pouze její okolí neví, co ji způsobilo, co jí předcházelo. Nevidí, že se dítě sotva drží, a nemají ani ponětí, jak těžké je pro dítě každý den bojovat s úzkostí a často prohrávat.
Mýtus 3. Úzkostné poruchy u dětí jsou velmi vzácné
Známé děti si možná ani neuvědomují, že mají úzkostnou poruchu. Mohou být vychovaní, přátelští a ve škole se jim daří. Obvykle nešikanují a nikomu nezpůsobují problémy. Proto jeho okolí ani netuší, že dítě trápí neustálá úzkost.
Učitelé ve škole, vzdálení příbuzní, ale ani jeho blízcí přátelé si často neuvědomují utrpení dítěte. O úzkostné poruše obvykle vědí jen nejbližší příbuzní, a proto se vytváří stereotyp, že úzkostné poruchy u dětí jsou vzácné.
Mýtus 4. Mylná představa: až dítě vyroste, úzkost sama odezní
Rodiče úzkostných dětí často slyší tuto radu: „Buďte trochu trpěliví, až to dítě vyroste, přejde to.“ Říká to příbuzní, učitelé, kteří o problému vědí. Tuto radu dávají i pediatři. Dítě vyroste, ale zůstane s ním jen jeho úzkost. Změní se, získá jinou podobu, ale nezmizí.
Nejhorší rada, kterou lze dát rodičům úzkostlivých dětí: „Buďte trpěliví, s věkem to projde.“ Úzkost bohužel s věkem nezmizí. Mění se a nabývá jiných forem, ale nezmizí.
Rodiče by neměli poslouchat něčí rady, pokud jde o klid na duši a obecně o zdraví dítěte. Musíte jít k profesionálnímu psychologovi, přečíst si odbornou literaturu, abyste pochopili, co je úzkostná porucha a jak s ní zacházet. Poté mohou rodiče vysvětlit dítěti, proč má děsivé myšlenky, a naučit ho, jak se s nimi vypořádat. Je vhodné to udělat co nejdříve.
Mýtus 5. Pouze slabé děti trpí úzkostí.
Tato mylná představa platí zejména pro otce. Natasha Daniels říká, že mnoho otců se stydí, že se jejich děti něčeho bojí, cítí úzkost. To obvykle platí pro syny, které otcové vnímají jako slabé a bez páteře.
Otcové, kteří čelí úzkostné poruše u dítěte, si musí uvědomit, že tento problém nijak nezávisí na slabosti charakteru nebo jeho nedostatku. Ve skutečnosti je opak pravdou. Úzkostné děti jsou jedny z nejodvážnějších, protože každý den bojují s myšlenkami na imaginární potíže a hrůzy.
Je velmi důležité bojovat proti výše uvedeným mylným představám. Je důležité si uvědomit, že jak úzkostlivé dítě, tak jeho rodiče si nezaslouží odsouzení a kritiku. Potřebují podporu a porozumění ostatním, nikoli odsouzení a kritiku.
o autorovi
Natasha Daniels je dětská psychologka a matka tří dětí.
